Adieu Sagese (2014) Jean Patou

Sladkokyselé citrusy se zelenou konvalinkou, zaobalené do pižmově mýdélkového šálu, k sobě po rozvonění přibraly jemný svěže pudrový kořeněný karafiátek z oplakávané Terracotta Voile d'Été.

Lásko setkáme se spolu
až se světu poštěstí
sedět u jednoho stolu
na jediném náměstí
//Vítězslav Nezval – Place du Tertre//

Ta slova...
Slova - a v nich jen zdánlivá naděje...
Naděje na shledání, na nějaké to "až"...
Ale jestli se věci stát mají, stanou se, i kdyby to mělo znamenat, že musí nastat skutečnosti naprosto neskutečné, všechny ty konstelace a jiné shody okolností, jejichž oběťmi se tu a tam stáváme.
Stává se to...
Přijde k tobě vůně, přijde trpce a jaksi neladně, jako jedna z holek ze Světáků, pokusí se usmát, něco ti v tom zadrhne, ale tušíš, že to chce jen trochu času, až se rozkouká, až si zvykne. A ano - zvykne si, rychle i opatrně zároveň, zesládne, zjemní, nadechne se a... A zůstane...
Zůstane ve vůni zdvořilostních kytic, které se kupí v přítmí sametových závěsů, zůstane za vůní stesku dam s kaméliemi, zůstane... Až do sladce uspávankového konce.
A třeba...
Třeba ano...
Třeba se ti dva ještě sejdou spolu -
až…

Až narudlá rebarbora ztratí nakyslou trpkost, až zesládne, až porcelánově zazvoní konvalinky – jako šálek o bělounký podšálek, až intimně pižmové květy vymění svůdnost za téměř dětsky ostýchavou něhu...