Aqua Allegoria Flora Nerolia Guerlain

Rána do čenichu rozšmelcovaným plevelem a indolickým jasmínem. Po vyvanutí (nemohu napsat "po rozvonění", neboť k tomu nedošlo) vyvanula i značná část indolů a zbyla zeleň s blíže neidentifikovatelnými bílými květy.

Jedna z hustých, poctivých Allegorií z počátků této řady. Je v ní "Flora", nasládle svěží a lehce omamná vůně pomerančových a dalších květů, jako když na jaře v parcích rozkvetou stromy a keře - akáty, lípy, rododendrony a pajasmín. Po rozvonění je omamnost květů až indolicky živočišná, možná to má ale na svědomí druhá část vůně. "Nerolia", vůně neroli je nahořklá, připomínající zaschlou citrusovou kůru a někdy i staré mýdlo. Trochu jako stará umývárna, kde je zbytek květinového mýdla už po letech nepoužívání zaschlý. Vůně se mi líbí, je zvláštně nostalgická, dcerka ji ale pohaněla, vůně je prý fuj, "stará". Tak nevím, jestli je to sotva znatelnou stopou kadidlového kouře, nebo to má na svědomí to mýdlové neroli.

Thierryho Wassera jsem vždycky označovala za mistra pomerančového květu, ale v tomhle konkrétním souboji dvou Aqua Allegorií u mně osobně vyhrává tahle od Jean Paul Guerlaina. Jeho pomerančový květ je totiž díky většímu množství hořkého neroli absolutně nesladký, díky petitgrainu a jasmínu zelenější a dřevitější, především je však i díky troše přidaného kadidla vřelejší, takže v žádném případě nepůsobí jako další tuctová citrusová svěženka. Má i lepší intenzitu a výdrž. Safra, kdyby se na mně takhle kultivovaně dokázala trvale chovat Séville à l'Aube, to by bylo něco :) . Nicméně chápu, že takto pojatá vůně neměla v řadě Aqua Allegorií šanci přežít, i když je to škoda.