Au Lac Eau d'Italie

Oficiální stránky hovoří o této vůni velice vznosně. Uvádí inspiraci v milostné aféře mezi vdanou italskou princeznou Vittorií Collonnou a futuristicky zaměřeným umělcem Ubertem Boccionim. Ti dva se prý setkali během 1. světové války v zahradě vily na malém ostrůvku uprostřed jezera Maggiore, kam Umberto přijel na dovolenou a Vittoria zde trávila čas, zatímco její manžel bojoval na frontě. Na jednu stranu se tedy má jednat o vůni romantickou, připomínající tuto zahradu, z druhého úhlu pohledu si klade za cíl působit avantgardně. No tak uvidíme.

Prvotní úder je svěže citrusově nahořklý, skoro by se dalo říct vodopád. Velmi rychle však dopadne na hladinu s vodními květy a nasládlou šťavnatou zelení (fíkový list). Celé je to velmi nadýchané, až vzdušné, šumící voda, jiskřivé bublinky šampaňského v nose, romantika jak blázen. Až teprve "broskvová" vonokvětka s krémovým podtónem vůni jakoby přitáhne víc na zem/k tělu.

Ale něžného ducha vůně vlastně neztrácí ani v jemném dřevitém základu, pořád je to takové měkké, nadýchané s přetrvávající stopou vodní zeleně. Takže pokud jde o to romantické zachycení letní zahrady, Alberto Morillas odvedl podle mě dobrou práci, nakolik je však tato vůně pokroková, to si netroufám posoudit. Mně osobně se taková nezdá (snad kromě toho jiskřívého tónu šampaňského).