Bouquet Hypnotique Katana Parfums

Nedávno jsem se naučila říkat slovo 'chci'. Já byla vždy samé 'přála bych si, ráda bych', ale nikdy jsem se neodvážila něco chtít. Teď už ano /divili byste se, kolik lidí to nemile překvapilo/. A říkám to proto, že tuhle vůni chci...

Je v ní vše, co miluju. Hloubka a zenová touha, můj oblíbený oxymoron, prostor pro duši nekonečný jako irské pláně, čistý zelený chlad brzkého nedělního rána /... you know how us Catholic girls can be.../, závrať z pohledu na nebesa ukradená ze Sixtinské kaple, vzpomínka na dětství - jdu letními poli s pohledem upřeným na oblohu nad obzorem a vím, bezpečně vím, že kdysi dávno se vše ve světě otočilo o sto osmdesát stupňů a moře s větrem hnanou pěnou se stala nebem, utvrdím se v tom vždy, když zvednu oči, nikdy se na tom nic nezmění, je to uklidňující a opojné zároveň, vše dává smysl a nekonečně pluje, přes všechna slova /dnes nechci růže, dnes chci vřes/, přes sépiové bouře ve sklenici od herinků, přes zpěv bílých holubic, jež se zlatými kroužky v zobáčcích odletěly ze starého svatebního oznámení.

Výjimečná vůně.

Tmavé, svěže nahořklé zeleno s větrnými nitkami /v mých představách čerstvá meduňka a mladá citronová tráva/, pustoryl a origami lotosové květy rozpouštějící se na hladině /... we're gonna be sinkin' soon.../, doteky růžového oleje a oudové křižmo barvy mnohokrát dotýkaných buddhistických mlýnků.

Jiná, přesto tak důvěrně známá...