Buio Meo Fusciuni

Uhelný prach.

Ohořelou větví do něj někdo nakreslil ornament, možná piktogram z dob, kdy hlásky ještě neměly své grafémy.

Tahle vůně je opravdu černá, ale teple a hřejivě jako elektrizující kožíšek černé kočky, která se zrovna protáhla krbovým komínem. Je cítit doutnajícími uhlíky, kadidlem, sežehnutou suchou trávou, černou tuší. A navzdory všemu kouři, dýmu, polétavému prachu vyzařuje klid.
Buio byl byl skvělou interiérovou vůní. Stačí zavřít oči a hned jsem obklopena teplem sálajícím z kamen, do kterých právě někdo přiložil. A jen diskrétní praskání prozradí, zda plamenům podléhá pár kostek uhlí, přeštípnutý špalík vyschlého dřeva, nebo se syčivě zmocňují staré rodinné korespondence v zažloutlých obálkách.

Zkoušela jsem ve stejný den jako novou Ambre Nuit Esprit a musím říct, že jsem vnímala dost podobné vyznění. Kůže, kadidlo, ambra, santal, pižmo... je to opravdu moc pěkné, od Ambre Niut se liší hlavně jalovcem a vetiverem, mrkvové semínko ani zemitou pačuli jsem moc nenavnímala.
V posledních letech jsem nadšená, když objevím parfém, který se obejde úplně bez sladkosti a kyselosti a Buio je jedním z nich ač zároveň postrádá nepříjemné tóny mainstreamových pánských voňavek.