Dark: Pretty Rotten No. 33 Tokyo Milk

T.: O-ou...
E.: To znamená co?
T.: Asi jsem špatně zavřel shniláka...
E.: No potěš... Jaké jsou škody?
T.: No... Tak nějak ti kompletně prosublimoval batohem až na dno... Skrz oblečení taky...
E.: Ale to je od tebe milé, že jsi shniláka přibalil ke mně, to ses s tím odstřikem nechtěl tahat, nebo co?!
T.: No legrace stranou, já mám u tebe všechno spodní prádlo...
E.: Tys mi přibalil i svoje spodní prádlo?! Proč jako?! A kdy? Ne, ani se nenadechuj, to fakt neobhájíš...

A pak jsme následujících několik dní strávili v prapodivném rozpoložení - shniláka totiž nevypereš, nevyvětráš... A ta vůně je tak nějak podzimně nostalgická, sentimentální, teskná - je v ní tlející listí, mokrá hlína, hřbitovní kvítí, nahnilá jablka, kvasící calvados, lehce hnilobná sladkost. Stačí mít její otisk na zápěstí - a cítíš to. Natož když prostoupí vše okolo, je v oblečení, ve vzduchu. Zvláštní úzkostný smutek, myšlenky na pomíjivost a ohraničenost všeho... No nebyl to radostný víkend. Další důkaz toho, jak vůně ovlivňují naše emoce a myšlení. Od těch dní už uplynul rok, ale vzpomínky na ně jsou barevné a živé, byť s podtónem vůně, která odkazuje ke skutečnosti, že součástí života je i podzimní soumrak a nekonečně tiché usínání. Jak řekl Giovanni Pascoli - podzim je léto mrtvých...