Faïsa Ramón Monegal

Faisa s podtitulem čistá radost má evokovat slunce. S tím se úplně neztotožňuju, ale radostná ta vůně je. Šťavnatá, sladká, sytá ovocnokvětinovka s příjemně pikantním šafránem a orientálním, lehce živočišným oudem. Anýz na první nádech je poněkud překvapivý, ale rychle zmizí, vůně zesládne do kořenitého skoro až gurmánska a chvílemi působí, že by v ní mohla být hořká čokoláda. Souhlasím, že růže v ní připomíná Flamenco a jeho neobvyklou kombinaci malinové růže s jehličím. Stačí jí málo a drží výborně.

Má být Monegalovou jakousi ódou na pozitivní energii slunce a jeho paprsků, Barevně jí však odpovídá pouze v úvodní fázi, kdy ze zralých citrónů vymačkáme šťávu, abychom ji smíchali s lékořicovým anýzem a pichlavou skořicí. Najdeme tu sice i pár chomáčků vanilkově sladké mimózy, které nesměle vytahují hlavičky z hustých lián máslově ovocného ylangu, po rozvonění však naplno přebírá vládu růže.

A tou není nikdo jiný než malinově rudá kráska z Flamenca, zahalená do nahořklého šafránového semiše a lehkého obláčku z agarového dřeva. Jen její ambrová kytara chvilkami zaniká v sladkosti karamelu s vanilkou, který ale překvapivě není úmorný jako např. v Mon Patchouly, kde mu vlhká zemitost pačuli vůbec nesvědčí.