Funeral Home Demeter Fragrance Library

Tahle vůně je lítost.
A tahle vůně je tma.
Hořce sytá & temně zelená, v protnutí času a prostoru se jí začne prolínat štiplavá nasládlost chryzantém a karafiátů, hořkost zůstává, jen zjemní a zhebkne. A s tím vším chlad a syrová vlhkost hřbitovní kaple, v níž na malém oltáři tiše umírají květiny, jejichž stonky se pomalu rozkládají ve zbytku hnijící a lepkavě slizké vody.

/A stejně tu vůni miluju pro její autentičnost./

Po přičichnutí k rozprašovači jsem se podivila. Tahle jemná, květinová vůně se jmenuje "Pohřební ústav"? Spíš by se měla jmenovat "Jaro". Pohled na flakón s černým proužkem mě ale uzemnil.
Další den jsem se odhodlala vůni vyzkoušet. Po nástřiku už není lehounká jako jaro, ale má říz. Nejvíc cítím květiny - lilie, jemný "ocásek" karafiátové vůně a také růži, přesněji růžové poupě, pěkně zblízka. Stonky růží ale někdo uřezává. Cítím a slyším ten řez - vybavuje se mi nůž... stonky... jejich tvrdost i zvuk drcení. Váza - jako bych cítila i pach vody z vázy, už mírně uleželé, ale ještě ne zapáchající.
Počkat - kromě květin a váz s uřezanými stvoly tu ostrost dodává ještě něco - vůně laku, čerstvě zaschlého. Bezbarvého, kterým se natírá tmavé dřevo. Možná dřevěné obložení? Nebo... ano, je tu. Rakev, otevřená a naštěstí prázdná. Dramatičnost a ponurost místnosti je mírně divadelní, celé se to zdá neskutečné. Kamenné stupně jsou studené a mírně zatuchlé. Ještě že je tu hřejivá látka ubrusu a také polstrování. A ty květiny. I lehká vůně navlhlé prsti je odněkud cítit. Sluneční paprsky pozdního odpoledne, bledé a slabé, vnikají do místnosti oknem se záclonami. Vůně se usazuje a zjemňuje. Je ticho, klid a mír.
Ani nevím, jak dlouho už tu jsem. Fantazie, před chvílí pracující na plné obrátky, se najednou zklidňuje. Proč má vlastně ta vůně takové divné jméno a je na ní černý pruh? Proč se raději nejmenuje "Květinářství"? Nebo aspoň - "Květinářství u hřbitova"?