Johana Keiko Mecheri

Trávy voní
a měkce je na duši
a v dálce zvoní
a srdce vytuší
podobu štěstí
bez klamných retuší …

Trávy voní a s nimi i modro na látce šatů. Nebe voní a s ním i bílo v sametu květů. Voním já a se mnou i úsměv, co dávám světu … modro-bílé hladko, krémovo a béžově hřejivo. Lehounce nasládlo, jak na jazyku stopa nektaru z kvítků hluchavky. A taky tak tiše veselo, jak na srdci stopa krásného těšení.

Lyrické vonění.

...souhlasím s jerry. Škoda jen velice intimní intenzity.

Ano, je-li De Profundis ódou na chryzantému, potom je Johana ódou na vistárii. Na začátku v ní sice pár miniaturních orosených chryzantémek najdeme, ale ty se schovávají v hromadě hořce svěžího zeleného galbana a během pár minut zmizí docela, než si celý prostor zabere jedna dlouhá liána mýdlové vistárie.

Když budete po rozvonění držet nos blízko kůži, jelikož většina Keičiných vůní se stávají poměrně rychle intimní a Johana v tomhle není výjimkou, ucítíte malý obláček prachového kakaa, který se prožene kolem vistárie a několik okvětních plátků růže, obalených ve slaboučké vrstvě marcipánu.

Na dálku však zůstává základní dojem neměnný: hladké květinové mejdlíčko s vůní vistárie a jemným pudrovým popraškem a to celé zlehka prohřívá kadidlo a něco málo dřev. Nehledě na její intimitu a nutnost velmi častého přiživování (na mně bohužel drží jen hodinu) je pro mě Johana vysloveně meditační vůní.

Prvotní nesmělé, sladce zelené, chryzantémy postupně zcela vytlačila sladce pudrově mýdlová vistárie, vypodložená sladce pačuliovým semišem a několika růžovými plátky. Jedním slovem: nádhera...