L'Air Barbès 19-69

... vzpomínky, snad jen lehce vybledlé, vzpomínky na časy, kdy Paříž byla moje "doma", týdny a měsíce, týdny a měsíce v hlučném domě v 18. obvodě, v domě se sivě vybledlou zelenou omítkou, kvůli ní jsem litovala, že se nejmenuji Anna, Montmartre i boulevard Barbès za rohem, má oblíbená místa, Barbès, dítě druhého císařství a Haussmannovy urbanistické rekonstrukce Paříže, jež přeměnila stovky úzkých středověkých uliček v rozsáhlé bulváry a parky, obchodní dům Tati, který zavřel oči svých výkladů před pár lety, ostrůvky kamenných kočičích hlav v řekách betonových chodníků, luteránský farní kostel, zpola skrytý za korunami stromů, na jehož schodech klidně a pokojně odpočívala rudozlatá sadždžáda, o pár desítek metrů dál zastrčený obchůdek se smíšeným zbožím, vlastnili ho pan Abbou a jeho stobarevná kočka Geneviève, která vždy sedávala v nejnižší polici mezi zelenými lahvemi s lehce zakaleným jablečným moštem, nikde nevoněly citrusy tak, jako tam, stejně tak vážené koření a hnědý balicí papír, na němž pan Abbou pečlivě sčítal účty nás všech, ta čtvrť, která, slovy klasika, nedbá na bonton, zato dýchá a žije, až to bolí...

... vůně zprvu chladná jako neopracovaný diamant, jako když v dubnu v šest ráno z otevřeného okna zní Radůza a její 'lásko má, pojď blíž, ještě mě líbej, miluju tě, víš, svět je tak divnej', nasekané citrony a syrový ranní vzduch, pak se prašně rozvoní beton, do něhož se opírá dopolední slunce, dotkneš se ozvěny vůně bílých květů, jako by kolem před pár okamžiky prošly Nicole Cruchot a její Senteur et Beauté crème de jour, pak už "jen" smířlivá měkkost vůně dřevěné kostelní podlahy a vzduchu prosyceného aromatem alžírského koření v papírových kornoutcích...

... pařížská sestřenka stříbrného oblázku Comme des Garçons 2...