Lost Paradise Urban Scents

Ztracený ráj na pomezí dětství a dospívání. Pleť vonící meruňkami, ještě dětská, se sametově hebkými chloupky, lepkavá po zasychající šťávě z čerstvého ovoce, která dělá lesklou stopu od rtů k bradě. A s vůní přezrálých meruněk a broskví je tu i zneklidňující tón, trošku ostrý, chemický, lak na vlasy, lak na nehty, autolak. A pod sladkou a nalakovanou vrstvou podřimuje živočišná síla pižma. Přesně takhle voněla scéna z filmu Dej mi své jméno, v níž sedmnáctiletý Elie pojídá broskev...

Zvláštna vôňa.

Zvláštna zmes.

Priezračné kvety, mach s trochou hliny, nevinnosť jari, do toho sa hlási niečo sladké, niečo hutné, trochu vetrové...núka sa mi predstava takého toho staromódneho čierneho pelendreku. Bezstarostné, ale neobvyklé, zvláštne, iné. Žeby zakázané ovocie chutilo sladko a pelendrekovo? Ten postupne bledne, zostáva z toho nakoniec len ten vetrový tón spolu s mierne prašnými, chladnými, až skoro kovovými tónmi. Vôňa nočnej prázdnoty. Naozaj stratený raj, vyhnanie z Edenu, ak by sme sa obrátili, možno by sme v diaľke videli v šere plápolať ohnivý meč. Naspäť to už nejde.