Muguet Fleuri Oriza L. Legrand

Konvalinka je každému jistě známá jako posel jara. Osobně ke konvalinkovým vůním raději čichám, než že bych je chtěla nebo spíš mohla nosit. U těchto konvalinek si však nejsem jistá ani jedním. Začínají sice svěže zeleně, travnatě, jakoby by byly vydatně pokropené čerstvou vodou, jenže na druhou stranu je provází dosti nelibá nasládlá okurková vodnatost s vlhkou hlínou. I chudáci konvalinky to nezvládnou a před tou hrůzou se radši schovají.

Objeví se znovu až po rozvonění v tentokrát již křehčí podobě, jak je můžete znát třeba z konvalinkových limitek od Guerlainu. Tyto jsou však usazené na mechovém palouku s lesním podrostem, na němž se povaluje i nahořklé usychající listí, a jsou poprášené několika zrnky fialkového pudru, který jim dodává špetku sladkosti, ovšem jen takovou, aby neztratily svojí zelenou barvu a jemnou krémovost.

A dokonce by se tu našlo i to dohořívající klestí z Perle de Mousse. Jenže přes ty okurky na začátku nejede vlak. Pokud bych si tedy někdy v životě měla vybrat nějaké konvalinky v lese, rozhodně bych raději volila ty od Bertranda a s intenzitou i výdrží vychází stejně dobře. A nevím jak, ale v úplném dojezdu se mi tam ještě vkradou houby z Chypre Mousse a ty k nim tedy opravdu nejsou. Brr.

Jedna z nejautentičtějších konvalinek, co znám.
Konvalinkové parfémy patří k mým oblíbeným, ačkoli mezi jejich obecnou nevýhodu patří malá výdrž. S tím se bohužel musí počítat. Jinak nemám, co bych téhle konvalince vytkla, voní jako právě čerstvě natrhaná kytička konvalinek. Díky vůni trávy a větvičníku to vůbec není bolehlav.