Natura Fabularis: 26 Tenebrae L'Artisan Parfumeur

On byl rozbitý, ona rozsypaná.

On miloval holku, kterou už nemohl mít, protože patřila jinému, čekal, doufal dlouho, marně, tak byl alespoň dobrý kamarád, parťák, vždy po ruce, vždy na telefonu.

Ona už nechtěla milovat kluka, který říkal, že miluje ji, ale horizont událostí svědčil o něčem zcela jiném, a to při pohledu ze všech myslitelných i nemyslitelných úhlů pohledu.

Tihle dva se setkali náhodou a shodou okolností, on si řekl, že s ní by mohl zapomenout, ona si řekla, že s ním by to možná šlo, kdyby... Kdyby nevěděla o té, kterou on miluje a nemůže ji mít. A tak příběh skončil dříve, než začal.

A to si chvíli, jen malou chvíli, myslela, že on by mohl být první, kterému by ukázala to místo v lese, které milovala od dětství, tu mýtinku uprostřed těžko prostupného borovicového lesa, kam v létě svítilo slunce, kde z mechu vyrůstaly kýčovitě dokonalé muchomůrky červené. Nikdy tam nebyl slyšet zpěv ptáků. Byl to jiný svět na několika metrech čtverečních. Od dětství věděla, že jednou, až bude velká, se tam půjde podívat v noci /ne sama/, aby mohla z toho místa vidět měsíc, věděla, že bude jiný v tom prázdném místě v korunách stromů, dřevo borovic bude v jeho světle bělokoré, pryskyřice bude vonět neosobně a chladně, tma bude kouřová a vonná jako horizont nad cínovou mísou s doutnajícím kadidlem.

Tak příště.
Nebo pak.

//Vůně lesní mýtiny obklopené vysokými stromy, nic není sladce prohřáté sluncem, vše voní tmavě, měkce a vlhce, protože noc je půlka dne.//