No Way to Say Goodbye Lush

Ty časy si dobře pamatuju.
Trávila jsem tehdy dlouhé minuty pozorováním rozevírající se praskliny v laku na desce kuchyňského stolu.
Věděla jsem přesně, co k té jizvě vedlo.
Jeden neopatrný, bezmyšlenkovitý pohyb.
Takové způsobují největší škody.
Jako když ses tehdy v šatně lehce otřel o Giselle a já to viděla.
Byla to zrada.
Stejně jako když jsem našla zavařovací sklenici opatřenou etiketou s drobným nápisem "Lipnice/Domrémy-la-Pucelle" otevřenou.
Tvářila se, jako by nikdy otevřena nebyla.
Ale oba víme, moc dobře víme, jak si všímám detailů.
Jich a jen jich.
/Kdyby zmizela katedrála Notre-Dame, možná si ani nevšimnu; bude-li však ve sklíčku jejího vitrážového okna jediná prasklinka, budu o ní vědět./
Víčko z celofánu bylo zmačkané.
A hladina marmelády už nebyla nedotknutá; byla uhlazená lžičkou.
Kdo byl v mém domě?
Kdo jedl moji marmeládu?
Kdo spal v mé posteli...?
Rybízová povidla z Lipnice & růžový džem z Domrémy.
Smíchané půl na půl.
Ukryté ve sklenici z válečných let, překryté leskle matným celofánem.
Pokus zanechaný napospas sám sobě a slunci.
Jako my dva.

Tahle vůně...
... to jsou opravdu nepříliš sladká rybízová povidla a kandovaně, medově sladký růžový džem se subtilním tónem sluncem rozehřátého/lehce spáleného celofánu - vůně přesně pro mě...

Nepatrně připálený rybízový džem s opravdu hodně lehkým plastovým nádechem se rozvoněl do jemného sladkokysele ovocného želé zlehka poprášeného cukrovým prachem. A je to překvapivě pěkné.