Ophélia Heeley

Už podle názvu jsem tušila, že tahle vůně asi nebude příliš veselá a opravdu není. Ophelia opuští hrad za ranního kuropění, projde masivní železnou bránou, jíž se letmo dotkne a odchází na nedalekou louku, kde se klikatí menší potůček, aby se v něm mohla brouzdat. Nese si s sebou kytičku, složenou se zeleného jasmínu, konvalinek a mýdlové tuberózy, která se ji sice trochu snaží zahřát, ale proti ledové vodě potoka nemá příliš šanci.

Teprve po rozvonění vyjde slunce (ambra) a přináší s sebou trochu tepla, ale naši hrdinku, v téhle fázi už lehce zapudrovanou bílým pižmem, jakoby to vůbec nezajímalo. Raději odchází na nedaleký mechový palouček, aby tam rozřezávala stonky tuberózy a pampelišek. V určitém ohledu je v ní možno najít podobný rukopis jako v Jamesově pozdější L´Amandiere, avšak oproti ní je vážně smutná až lehce depresivní.

Ten jazmín je tak smutný, že vo svojej depresii si o sebe myslí, že je konvalinkou! Zelená konvalinka pomletá aj so stonkou a listami, posypaná železným prachom, pochovaná. Konvalinkové rošošo trvá dovtedy, kým na jej hrobe nerozkvitnú jarné kvety a biela tuberóza.

Konvalinky, železo, zelené listy a tuberóza, sladká len náznakom.
Smutná ženskosť.