Palissandre d'Or Aedes de Venustas

Nedělní ráno po propršené podzimní noci na verandě. Dřevěný stůl a židle už nejsou vysloveně mokré, ale ještě vydechují studenou vlhkost, takže ten mrkvový koláč se skořicí bude lepší sníst si uvnitř. Pod verandou voní naštípané dříví a deštěm nasáklá hlína. Klid přeruší dupot dětí, které se ještě nesmířily s podzimem: usazují se kolem stolu, prstem po něm rozmazávají osamělé dešťové kapky, vybryndaný čaj a skořicové drobky. Z bot jim opadávají kusy černého bláta a na dřevěné podlaze se mísí s barevnými spirálkami od pastelek, které děti ořezávají. Šedou oblohu právě prorazily první sluneční paprsky.
Dřevitá a kořeněná stránka vůně se mi velmi zamlouvá, ale jenom do okamžiku, než se ušpiní zemitým pačuli. Budu tedy patřit k těm výjimkám, pro něž má vůně větší kouzlo až ve své závěrečné fázi, která je prosvětlená cedrem a ambrovou medovostí.

Jedna z vůní, která začíná úžasně a pak... už to nějak není ono (dalšími zástupci této kategorie jsou Monegalova Mon Patchouly a Frapinovic L'Humaniste). Úvodní růžové dřevo je výrazné, hladké, syté, přesně tak dřevité, jak by si člověk přál, a natěší na další vývoj. Následuje mlhavá kadidlová clona a transformace na tužkový cedr s povážlivým náběhem na březový tér. Tak daleko to naštěstí nedojde, tuhle "drsnejší" část ukončí nástup kořenitých květin ve složení muškát, svěží růže, hladká mletá skořice na prohřátí, pikantnost růžového pepře, zde v kombinaci s tou skořicí až podivně hladkého, a bílopižmový opar se špetkou ambry, které vůni tělově osladí. Ne že by se potom dřevitost ztratila, jen už není tak markantní a výsledná směs složek přece jen působí sice hladce, ale poněkud řídce.

Začátek je hodně slibný, dřevo s muškátovým oříškem a koriandrem člověka navnadí na zajímavou dřevitou vůni. Jenže pak je tady najednou mošusové semínko a vůně se začíná ubírat podivným směrem k nějaké umělohmotné ovocné sladkosti. Sladkost bohužel překryje i na zem spadané listí a kousky dřeva.

Těšila jsem se tak, že mě od koupě flakonu naslepo dělily hodiny. Moc se mi to nevyplatilo. Nejdřív nastává fáze nicneříkajícího dřeva s poměrně chabým kořením, nad kterou bezradně krčím nos. Následuje fáze poněkud rozbředlý pryskřice, která jako by nevěděla, kudy se má vlastně vydat. Třetí fáze je jedinečná, dokonalá a nelze se jí nabažit - Palissandre se totiž otočí úplně naruby a z vystoupí naprosto zřetelná vůně napudrovaný pokožky (pudr slabě parfémovanej růží a kosatcem, nedrhnoucí cedr). To je nádhera k pohledání. A jak se tak modlíte, aby to už takhle zůstalo, Morillas na vás udělá tůdle nůdle a skončíte opět s nicneříkajícím pelmelem cedru, zcela náhodně se objevivšího koření a jakýhosi ambroxanu. Jako fakt?

Od doby, kdy tahle značka uvedla Iris Nazarena, pořád čekám, jestli ji některá z jejich dalších vůní dokáže překonat. V tomto případě zněla inspirace prvním typem indického růžového dřeva a sliby o mléčně, sladce růžové, lehce kouřové a hedvábné vůni více než zajímavě.

A kombinace mošusového semínka s podtóny nezralé hrušky a vlahého, lehce mrkvového kosatce se špetkou koriandru opravdu není marná. Stejně příjemná je i teplá, na prach rozemletá skořice se suchou dřevitostí muškátového oříšku. Když pak přijde na řadu mléčné, sladce růžové dřevo, člověku by až srdce zaplesalo.

Jenže pak se dostanou ke slovu pryskyřičnaté tóny, které tu mléčnost vysuší, a čajově-cedrové aroma, které zase sebere tu růžovost a zůstane vám jen hruškový čaj v dřevěné konvičce s kapkou lučního medu. Teprve když v něm to sušené mléko rozpustíme, stává se opět mléčně dřevitou, bohužel už ne růžově.

Palissandre d'Or je ve své podstatě dobrá a velmi zajímavá vůně. Dokonce má i více než uspokojivou intenzitu a výdrž. Jenom se podle mě nějak nedokáže rozhodnout, zda chce následovat ohlášenou inspiraci růžovým dřevem anebo být příjemně nositelnou čajovkou, která už s ním ovšem nemá nic společného.