Phoenicia Heeley

Když James Heeley při brněnské prezentaci svých vůní mluvil o kadidle, které jako protestant vnímal bez jakýchkoliv náboženských konotací, zmínil právě parfém Phoenicia, v němž chtěl rekonstruovat, jak mohla vonět dávná civilizace. Kadidlo tu má skutečně daleko do kostelní vůně. Slouží spíš jako roznětka pro explozi datlí a švestek naložených v koňaku. V této fázi se vůně zdá být smyslná jako harémová kráska Aziyadé, ale Heeley je anglický džentlmen, takže krásnou Féničanku rychle zahalí do pláště z jemné kůže a pro jistotu ji zamkne za dřevěnými dveřmi. V sousedství cedru a santalu se pouze jemně připomíná oud. Decentní orientálka, kterou tvůrce záměrně zpracoval tak, aby působila diskrétně. Opulentní složky dávkované v duchu klasicistního minimalismu jsou potěšením a soukromým tajemstvím pro samotného nositele vůně, protože do prostoru příliš nejdou.

Vůně nese název starověkého státu, který se rozkládal podél pobřeží při západních svazích Libanonského pohoří severně od Palestiny. Jeho obyvatelé byli zdatnými řemeslníky a obchodníky, kvůli čemuž neváhali podnikat plavby po celém Středomoří a i dále (později založili např. Kartágo). A přesně tím má být Phoenicia inspirovaná.

Přivítá vás jako mramorově ledová, štiplavá kadidlovka. Postupně se však kadidlo v ní začíná prohřívat a vůně ukáže celý lodní náklad. Tím je především lehce, avšak příjemně živočišná zakouřená kůže, hromada šťavnatých sladkých datlí (mimochodem latinský název pro ně je Phoenix dactylifera), ale i surové kakao (labdanum) a tmavé dřevo. Tohle se hodně povedlo a to i jak z hlediska intenzity, tak výdrže.