Relique d'Amour Oriza L. Legrand

Ale jo, já tomu tu vůni staré kaple v cisterciáckem opatství věřím, nachází-li se v lese. Je to les plný rozdrceného jehličí a pod jedním ze stromů najdeme i mraveniště, navlhlé po dešti (aldehydy). A je tu i ten napůl rozbořený, zaprášený kostel/kaple se studenými kamennými zdmi.

V zákristii se tu suší hořké bylinky a kromě bohoslužebných předmětů zde najdeme ve váze i poměrně ostře zelenou lilii, které asi zapomněli vyměnit vodu, jelikož je cítit lehkou zatuchlinkou. Jeden z mnichů si tu právě v hmoždíři drtí na prach štiplavý černý pepř.

Kadidlo v chladné kovové kadidelnici mu už dávno vyhaslo, je studené a mazlavé. Jediná trocha tepla přichází z pálení dřevité myrhy a rezavého jehličí. Máme tu i skříň na ornáty z navoskovaného masivního dřeva, přičemž otevřenými venkovními dveřmi nám sem stále proniká vlhké zeminy, doprovázená mechovými podtóny.

Na jednu stranu nesmírně zajímavá, ale zároveň bohužel pro mě i ponuře těžká, až depresivní vůně, kterou bych nezvládla nosit. Jako interiérová vůně, která se taktéž vyrábí, ovšem nemá chybu, takže jsem si nakonec pořídila tu :) .

Naprosto netuším, proč má zase v názvu lásku, ani proč k tomu uvádějí, že to je vůně kaple v cisterciáckém kostele (každopádně pokud ano, voní jim to tam celkem zajímavě). Je to vůně čerstvého borového jehličí, nikoli sušeného (Fille en Aiguilles) ani sladkého (Moscow, Chypre Rouge) a kadidla, kterého je celkem pomálu, je jemné a uhlazené a s jehličím hezky ladí. A do toho kontrast – bílá lilie, sytá a omamná, pokrytá krustou nesladkého pudrového prachu, jehož pravidelnou vrstvu občas poruší nějaká prasklinka a pár prachových zrníček pudru se rozvíří v matně osvětleném studeném přítmí, kde vzduch houstne pálenou myrhou, občas proslazenou pryskyřičnými tóny, občas pikantní černým pepřem, jejichž vůni tu už dlouho vsakuje dřevěné obložení, a přes které lilie voní nejvýrazněji a ostatní složky jí jen dělají garde.