Rose Malaki Chopard

Vzpomínky na tři růže, kde se mluví o pěti z nich
1) Růže za hlubokého letního soumraku, daleko v sousední zahradě plápolá oheň... Ne to není ona, ta moje růže je přece orientální.
2) Růžový keř za soumraku v Persii a v ohřívadle žhnou uhlíky - to také ne. Damašské růže bývají spíš světlejších barev, tahle je temná a kdo bude topit ohřivadlem, když kvetou růže?
Ale ... konečně! 3) Ta první je růže indická. Kytice růží v místnosti s hořící šafránovou vonnou tyčinkou.
4) Pak přijde na řadu ta druhá, damašská, sytě růžová s blíže neurčitelným ovocným nádechem.
5) A máme tu růži třetí, opět tmavší,
Pomalu usychá, až se promění v sušené okvětní plátky uložené v dřevěné vonné skříňce, v níž jsou schraňovány tak dlouho, že vůně zcela zmizela. Skříňka však voní dál. ...
Víte, jak je to se vzpomínkami. Ty krásné se mihnou a kde je jim konec? Každé z nich dopřáli u Choparda kolem půl hodinky, nádavkem dvacet na nostalgii cedru a sbohem mé růže. Z flakonu se naštěstí dají vyvolat znovu.

...hedvábně mydlinkovo nadýchaně hebce vláčně pudrový šafrán,
jenž po úvodním pohlazení rychle mění podobu -
velejemně vlhce prachově kyselkatí svojí typickou příchutí a tím růži zpočátku jasnou, růžovou, usměvavou, bezgravitačně zurčící prostorem
zašpiní,
zakalí její úsměv,
potemní lesk v jejích očích a
jak mini dřevěné třísky odletující od štípaného dřeva delikátně dřevitě
zavoní, sametově zhrubne...
...aby ale ke konci zjemněla hustým marmeládovitým(v tom nejlepším smyslu slova!), delikátně nasládlým růžovým sirupem.
Étericky temná lehká těžká růže