Santa Subita Technique Indiscrète / Libertin Louison Technique Indiscrete

...tohle JE kostel.
Takový modernější.
Ve smyslu, že zde není letitá zatuchlost,
vlhkost úporně se šplhající po zdech vzhůru,
tíha a ohromný chlad, který prostupuje celým tělem a i duší...
Ale evidentní kostelno cítím -
kadidlo - ten typický kostelní odér, který si snad nikdo nemůže s ničím splést, nasládlý kouř, duchovno...,
dřevěné lavice, a i jiný interiér z těžkého dřeva - lakovaný, ještě není tisíci věřícími ohlazen do něho samého...,
a nebo ano, ale znovu opraven,
vintage - přece jen jí zde trochu je, oné originální starodávnosti...,
oltář, kterého se nikdo nedotýká...,
možná pouze očima, prosbami...,
mramor a kameny,
vychladlé svíce,
studené čerstvě řezané květiny, které tady snad ani nestárnou...,
světla tolik, aby nerušilo...,
sem tam teplo lidských těl,
a motlitby.
...ty lehčí a i ty těžké hříchy vznášející se prostorem,
jenž nutí příchozího zpomalit,
sehnout hlavu a přijmout tolik pokory, kolik on sám zvládne...

Vůně má být údajně inspirovaná návštěvou ortodoxního kostela sv. Kateřiny v Bruselu, kde se každoročně koná výstava náboženských ikon z celého světa. Nic z toho jsem v ní ale nenašla. Je to totiž pačuliovka s bergamotově svěžím úvodem, která ve mně osobně evokojuje spíš procházku podzimním parkem, v němž se mísí listnáče s cedry.

Nejprve se brouzdáte vlkhým, lehce tlejícím listím, které tu popadalo na mechový podklad. Postupně se však dostanete do suché, prašně zemité části (další poloha pačuli), abyste si na lavičce mohli sníst vanilkový pudink, přelitý teplým karamelem. Je to pěkné a povedené, přesto bych řekla, že v tomhle ohledu se dá narazit i na propracovanější pačuliovky, co umí víc chytnout za srdce.