Santal des Indes Amouroud

Je to jako vstoupit za deštivého podzimního dne do kostela, zavřít za sebou těžké dřevěné dveře a zůstat tam sám...
Všudypřítomná vůně kadidla... S každým nádechem intenzivnější a omamnější, přesto jemná, hedvábná... Po několika krocích, nadechnutích, vás naplní...
V několika paprscích vkrádajícího se světla z venku se víří lehký prach z hořkých bylin... pelyněk, velmi suchá cedrová kůra...
K tomu narcisy - až překvapivě zářivé, svěží, živé...
A navoskované dřevo z kostelních lavic, staré a chladné, až vás to někde uvnitř lehce sevře...
Vlhká vůně hlíny, deště a listí, kterou si s sebou nesete z venku.
A do toho všeho po celou dobu nekonečné kouřové tóny santalu, jen Bůh ví, odkud se berou... Zdánlivě nepatřičné, přesto zásadní, protože jejich sladce uklidňující hřejivost je jako světlo v chladné temnotě.
Tahle vůně je jako rozlitý černý inkoust - zcela jistě zanechá stopy, pokud rychle nezakročíte... Ale komu to vadí...