Sweet Potato Jitka77 euridike Abych to napsala naprosto upřímně, znám to ze své vlastní zkušenosti. Považuji se za normálního člověka, s docela dobrým sociálním cítěním, empatií a pokorou. Mám vystoduvanou VŠ pro tento obor, prošla jsem mnoha školeními, mám koníčky, které mi pomáhají relaxovat, práci v sociální oblasti mám moc ráda. Přesto jsem po skoro 10 letech v pobytové službě odešla jinam, a to jsem tu práci milovala. Pracovala jsem s lidi s velmi těžkým mentálním a fyzickým znevýhodněním, včetně autismu a s tím spojou agresivitou. Zvládli jsme covid, kdy jsme byli zcela izolovaní, kdy se v práci spalo, apod. Všechno bylo ok. Ale pak přišlo období, kdy jsem řešila nějaké věci s vedením, byla jsem ve stresu, chodila jsem do práce se staženým žaludkem a do toho nějaké mé osobní věci. A najednou jsem se přistihla, že musím od klienta z pokoje odejít, protože mě naštval a já bych byla schopna udělat něco, na co bych nebyla pyšná (a to mě naštval prostě jen tím, že měl projevy, které měl vždy, křišel, slintal, plival, apod., nic, co bych neznala a nedělal to schválně, byly to prostě jeho projevy). Prostě jsem se musela zvednout a jít pryč. Nakonec jsem z práce odešla hlavně kvůli tomu vedení, ale tohle byl pro mě ukazatel, že odejít musím, protože jinak to nedopadne dobře.
Dodnes děkuji prozřetelnosti, že jsem si to uvědomila včas a dokázala odejít. Ale jsou prostě lidé, kteří to tak nemají, obzvláště, pokud jich je více na jednou místě a prostě už jim to přijde normální. Když to dělají oni, proč ne já.
