Omfg

barbucha ty si vytáhla běhání do silnice.

Marbuša S "Nech si" jsem se ještě nesetkala (naštěstí), ale připomnělo mi to "Cením", což osobně taktéž považuji za obludnost

barbucha ty si vytáhla běhání do silnice.

​Jo jo, to ty sis začala! Tuhle sofistikovanou argumentaci ses naučila od dětí?

Samozřejmě že běhání do silnice a podobný nebezpečný kratochvíle s debatou o respektujícím přístupu souvisejí, anžto jde při tom o život - na čemž jsem hodlala demonstrovat že někdy se to prostě nehodí, že jsou okamžiky kdy rodič může poručit, aniž by byl za nelidu. A ty do toho namotáš "no ale ne fackama a nadávkama", o kterejch ovšem nepadlo ani slovo

Teď jsi teda konečně dosáhla svýho, protože víc takovejch odpovědí nevydržím, nebo přijdu o bránici. Takže hotovo, dělejte jak myslíte, já se vším respektem přeju pěkný odpoledne

stes u mě vede "nech si čvachtat", to je něco tak otřesnýho, že bych nejradši dala zvracejícího smajlíka

stes u mě vede "nech si čvachtat", to je něco tak otřesnýho, že bych nejradši dala zvracejícího smajlíka

​Ježiši ano! To je peklo nejpeklovatější. Ještě se teda přiznám, že mě vytáčí "klobouček". 

... myslím, že naším hlavním úkolem je ukázat mu, co je náhoda a co pravidlo. 

​Tohle je moc hezká myšlenka. Zdá se mi, že vysvětluje i dost těch dětských "proč", resp. potřebu dětí podobné otázky klást.

Marbuša Čauky mňauky. A taky paní na psa: pojď k mamince. Si představuju jak rodí to štěně.

barbucha já psala, že v ohrožení života a zdraví samozřejmě dítě zadržíš, to není v rozporu s respektující výchovou. V rozporu by byla ta reakce, kterou jsem popsala. Ten rozdíl mezi vběhnutím do silnice a opomenutím rozloučení je snad jasně patrný, ne? Tu autonomii a respekt k jeho rozhodnutím nemůžeš uplatňovat úplně všude. Trvám si na tom, že učitelka si ten pozdrav nemá vynucovat. Ale fakt to neznamená, že s dětmi nemůže probírat slušné chování a že to nemají dělat rodiče. Ale záleží na tom jak a kdy.

Mermaid no bleeee tedy, já to naživo nikdy neslyšela, jen jsem to četla

​No, tady se to zjevně nedozvím, když začnete u pobídky k pozdravu a ty skončíš výpraskem a nadávkama. To pak je otázka, kdo tady motá všechno dohromady.

​a chceš se to dozvědět?

Vymyslela jsem, myslím, lepší příklad než ten přechod, na kterým bych se ti to pokusila vysvětlit, protože fakt není podstatou to, že člověk dovolí cokoliv. Já třeba nenechávám děti skákat do louží, když maj normální boty. V holínkách a gumových kalhotách ať se v tom třeba vykoupou. Ale podstatný na tom je, že za 1) je to moje vlastní hranice (ne jen vnější "nemělo by se"), 2) je takových zákazů fakt málo, 3) dávám si pozor, jakým způsobem jim to řeknu, 4) reaguju s pochopením na jejich nesouhlas i případnej vztek

Evaeva ... Trvám si na tom, že učitelka si ten pozdrav nemá vynucovat. Ale fakt to neznamená, že s dětmi nemůže probírat slušné chování a že to nemají dělat rodiče. Ale záleží na tom jak a kdy.

Vynucovat ne, ale nevím, kdy je lepší se zmínit o tom, že se při příchodu zdravíme, než zrovna při příchodu. Třeba těsně předtím "tak, až uvidíme paní učitelku, tak pozdravíme" a pak sama pozdravit. 

Že je nebe modrý, jsem říkala taky, když jsme se dívaly zrovna na nebe.

Iscajo, tohle je v pohodě podle mě. Ale spousta dětí pak stejně nepozdraví, třeba proto, že se jim do té školky moc nechce. 

Zajímavý, jak vůči dětem se tady propaguje respektující výchova, ale jakmile se tady v diskuzích  objeví jiný názor, který neodpovídá vašim představám, tak je oheň na střeše. 

Evaeva No, dcera měla období, kdy ani po předchozím upozornění při vstupu do třídy ve školce prostě nepozdravila (a to ona se tam vždycky těšila), ale zato venku na procházce hezky zřetelně zdravila všechny, kdo s ní navázali minimální oční kontakt.

A ja vôbec neviem, ako malého donútiť pozdraviť. Robil to, potom prestal, trvala som na tom, ale už netrvam. Neviem ako. To je ako so slávnym "budeš nad tym tanierom sediet, kym ten nezjes". Nedonuti clovek.

Samantha tak tak

Samantha Tak v diskuzi se diskutuje. Já teda nevidím nic špatného na tom, když každý přidá svůj pohled. No a pokud se nakonec shodneme, že se neshodneme, tak je to snad v pořádku taky, ne?

​Ale podstatný na tom je, že za 1) je to moje vlastní hranice (ne jen vnější "nemělo by se"), 2) je takových zákazů fakt málo, 3) dávám si pozor, jakým způsobem jim to řeknu, 4) reaguju s pochopením na jejich nesouhlas i případnej vztek

​já to tady teprve dočítám od rána. 

Jako rozumím, že člověku se lépe předávají vlastní rozhodnuti jež ta vnucena, navíc tvůj příklad řeší tvůj problém (mokré boty), na okolí to moc dopad nemá.

Co třeba situace: dítě kope do sedačky před sebou (v kině, v letadle). 

Když rodič tu hranici nemá tu vlastní (je to typický případ společenského úzu, nemělo by se to dělat), tak má zasáhnout a případně jak?

Protože to zdravení je takové, díte nepozdravi, babka vedle nadzvedne obočí, ale nikomu se neděje žádná újma. Kdy skáče do louži újma se děje hlavně matce, která musí ty boty následně vysušit. Ale co se situacemi, kdy to matce ani dítěti žádné příkoří nepůsobí, jen tomu okolí. Dokonce to příkoří dítěte je větší, pokud teda matka prosadí svoje. 

continuity Tak to je pak ta výchova k respektu. Když zůstaneme u těch louží, tak já prosazuju pravidlo, že musíme respektovat, že kolemjdoucí nechtějí být mokří, takže když jde někdo kolem skákání přerušíme, abychom ho nepocákali.

continuity rozumím, ale když obtěžují ostatní třeba kopáním do sedačky, tak mi to taky vadí. Pokud dělají něco, co nedomyslím, že by mohlo vadit a někdo se ohradí, tak se to taky snažím korigovat. Ehm, jen by na mě ti lidé nemuseli hned vystartovat jak na malou holku, že bych měla mít projevy batolete víc pod kontrolou, to se pak ten respektující tón komunikace hledá těžko, ale trénuju to .

Ale asi kdyby to byl nějaký nesmyslný požadavek, jednala bych s tím člověkem podobně jako se svými dětmi, tj. s respektem k jeho stížnosti, ale zároveň bych mu taky nastavila ty hranice, že tohle k jeho spokojenosti vyřešit nezvládnu/nechci. Zní to strašně šroubovaně, ale nenapadá mě teď žádný konkrétní příklad....