Já jsem si v souvislosti s touhle debatou vzpomněla, že jsem měla jako dítě problém pozdravit, když jsme s rodiči potkali pro mě cizí lidi a oni jim řekli ahoj. To jsem se rozmýšlela, jestli jim říct taky ahoj, jako jsem říkala kamarádům rodičů, které jsem znala, nebo dobrý den. A přemýšlela jsem tak dlouho, až jsem nepozdravila vůbec :-).
Omfg
15. prosince 2018 14:31
Reakce na Evaeva:
notna a když řekneš pozdrav a ono nepozdraví?
Reagovala bych tak, jak píše Karja Podle konkrétní situace. někdy je prostor vysvětlovat nebo se zeptat, proč nechce odpovědět na pozdrav, jestli se něco stalo apod. a někdy bych to přešla, protože na to třeba není prostor ani nálada a jasně že jsou situace, kdy vysvětlovat nebo učit slušnému chování nemá vůbec žádný smysl.
Ale myslím, že si v tomto asi neporozumíme, protože stále píšeš o takové běžné situaci jako o vytváření stresu nebo tlaku. A já připomenutí pozdrav, umyj si ruce, rozhlédni se, poděkuj a já nevím co ještě všechno člověk dítěti řekne, nevnímám jako nějaký nátlak, ztrapňování pokud u toho je někdo další atd. Většinou to připomenutí nebo vysvětlení stačí.
Anema dik
Ale priznavam, ze kdyz muj tata prohlasil neco ve smyslu, ze kdyz ho bude moje dcera zlobit, tak si ji srovna jako me... Tak jsem se neovladla a pro zmenu jecela ja 
na nej. Takze ani tu autoritu a uctu tim neziskal
Anema jinak me jeste napadlo, ze se dcerka ted moc rada diva na V hlave. Porad se nas pta, jestli ma taky v hlave takove panacky. Tak si rikame, ze ano. Ze tam ma emoce, radost i vztek, strach, nechut i smutek. Ze to je normalni, vsichni je maji. A vzdycky si povidame o tom, kdy jake citime, ruzne priklady, jake ma vzpominky a tak. Je to bozi film
Ale jo, ja se ji vazne snazim vest s respektem k respektu k ostatnim. Proste byt v zivote pruvodcem, bezpecnym mistem, ne z ni tvorit neco podle sebe. A taky teda musim priznat, ze mit z ni hodnou poslusnou holku, neni nasim cilem. Spis sebevedomou, s vedomim vlastni hodnoty, prubojnou a empatickou k ostatnim.
Reakce na Zuzuli:
barbucha seberegulace je neco, co se clovek uci s vekem a co dozrava. Takze kdyz nekdo, kdo i pres svuj viditelny vyvojovy naskok tohle neovlada, je jeho pohorsovani se nad batoletem, ktere k te seberegulaci jeste nema nastroje, minimalne trapne
Po zkušenostech s vlastními prarodiči si myslím, že s vysokým věkem bohužel dost často to mentální zdraví klesá a pak je kolikrát těžší se domluvit se seniorem než s tím dítětem. Rozhodně neříkám, že u všech, ale většinově to asi platit bude. Kolikrát se v té tramvaji mohou sejít na stejné mentální výši batole a ten senior. To batole má tu výhodu, že je většinou v doprovodu milující osoby a ještě kolikrát i roztomilé.
Tvoje zkušenost z dětství je strašná. Bych si tipla, že musíš být už z generace, kdy bití nebylo už běžnou praxí. Jsem určitě o dost starší a ve třídě byla jen jedna spolužačka, která byla doma bita. Jak nás nebylo moc a na malé vesnici, tak jsme věděli všechni všechno. Kluci teda ještě běžně doma nějakou občas chytly, to jo. Ale i v generaci mých rodičů byl bit jen táta. Máma už taky fyzické tresty neměla.
notna to se mi nezda úplně pravdepodobny
notna s tou podobnosti s batoletem vlastne souhlasim. Nerikam, ze me nasi bili porad, nad spoustou veci mavli rukou, hodne veci neresili, hodne se nam venovali... Ale pak to nekdy bouchlo, kdyz jsem treba nechtela vyndat mycku ted hned nebo uklidit pokoj. Zpetne vidim, ze stejne jako to detatko, co lezi na zemi a rve, kvuli tomu, ze je hladove/unavene a kaminek na zemi je jen spoustec, mel tata v te dobe treba nejake problemy v praci a ja byla jen ta zaminka k vybuchu.
Je mi 32, asi mi to tehdy prislo normalni. Stejne jako hodne lidem doted prijde normalni dite placnout po zadku. Vetsina kamaradek nekdy dostala. Pamatuju si jen jednu spoluzacku, co doma nikdy nedostala, jak jednou nekdy na druhem stupni rikala, ze nam trochu zavidi, ze uz jsme nejakou facku dostali, ze se boji, ze kdyz ji nekdy jeji partner uhodi, ze se rozbreci.
Ja teda taky vetsinu zivota poslouchala reci jako "bud rada, ze te nebijem remenem, jako rodice meho zaka. By si mela videt ty pruhy, co ma na zadech". Divne mi to zacalo pripadat az jako dospele, kdyz jsem uz byla na vysoke, a oni na me zkouseli veci jako "nedostanes veceri, protoze si byla rano drza a nevynesla kos". A hodne casto mi opakovali, ze to je jen moje vina. Ja si o to proste rikam. Me jednou bude muj partner mlatit, jsem na to ten typ. Pripadne ze ze sebe delam chudacka, ze to vsechno jsou jen vyplody me chore mysli a ja jsem pripad pro psychiatra. A navenek proste byli ti nejdokonalejsi rodice, takze by mi to stejne nikdo neveril. Vlastne je mi lip az ted, kdyz muj mladsi bracha je dospely a muzeme se o tom bavit aspon my spolu. Ze se mi to fakt nezdalo
Takze jo, ja jsem asi prectlivela na ruzne projevy autoritarstvi. Vynucovani neceho jen proto, ze to nekdo rekl nebo "by se melo". Snazim se to nejak vybalancovat.
notnaJá si myslím, že i v mě generaci fyzické tresty byly, ale málokdo se tím chlubil. My jsme byly holky, takže to bylo jakože výjimečne, a asi to nemám rodičům za zlé, taky bych si jednu střihla asi:D. Ale kluci z mého okolí fyzicky trestáni byli a ne málo, sambo měl taky tresty typu jak z obecný školy, a to prosím ani nějak nezlobil, to je největší paradox. Já jsem ročník 90 a rakosku používanou měl ještě i pan učitel ve škole. Sambovi rodiče ještě dnes maji nápady, že máme mít doma metličku:D ty vole to bylo snad holkám 2 roky, kdy s tím prisli, že ji mám povesit nad dvere:D
Zuzuli Jo, já si taky pamatuji, jak moje ségry navrch hlavy vyprávěly o jedněch kamaradkach, že nikdy nedostaly na zadek, že je jejich taťka hodně proti těmto trestum a my jsme z toho měly úplně oči navrch hlavy. Prostě ten otec se nám zdál jak z nějaké mimozemské planety
V naší rodině vnímám spíš postupné uvolňování té autoritativní výchovy, asi proto, že to nikdy nebyl takový extrém. My jsme občas dostaly, jako batolata po ruce nebo na zadek, později ten pohlavek, i na vařečku došlo. Vztekat jsme se nesměly (ale stejně vztekaly), posílali nás pak za dveře a ségru i jednou máma strčila pod vodu. Ale zároveň byl u nás určitě větší prostor pro diskuzi než měli rodiče doma. Takže spíš to vnímám tak, že pokračuju v nastolené cestě, vypustila jsem fyzické tresty, citové vydírání typu, kde je náš hodný kluk a strašení policajty, ale spousta věcí se mi nedaří tak, jak bych chtěla. Ale věřím, že kluci to zase posunou dál.
Syn se vzteká jak podle příručky, jen když cítí, že může. Takže mně dělá scény hrozné, babičkám někdy, ale třeba když je s mým tátou, tak nikdy. Nicméně je to určitě i jeho povahou, druhý syn ty emoce ventiluje zase jinak.
Reakce na barbucha:
Zuzuli
"Akorat ze ani dospely se dost casto jako dospely chovat nezvladaj"
A tímhle konstatováním je chválíš nebo odsuzuješ? A toho dědka jsi poslala do prdele proč? Protože stejně jako to dítě dal průchod svým emocím? Ts ts!
Tak dítě na to má právo, dospělý ne? Ano, vidím jistý rozdíl, jako každý. Pak ale nechápu, proč vyžadovat naprosto stejné zacházení s batoletem jako s dospělým, když ty rozdíly prostě existují.
ale ten dospělý dal průchod svým emocím způsobem, který někomu ubližoval, ne? Někomu nadávat nebo mu vyhrožovat násilím mi přes čáru přijde. To bych se taky ohradila, stejně jako bych nenechala svoje dítě, aby někoho ve vzteku třeba kopalo.
notna já jako tlak vnímám všechny ty rozkazy, ale zase nebudu lhát, umyj si ruce a podobně taky používám.
Zuzuli Parkrat jsem doma dostala, ale tak pro formu. Proste placnuti, mozna nejaka varecka probehla. A ze si to vybavuju jen matne znamena, ze o nic zavazneho neslo. Daleko vic taly prupovidky babicky. Ta vedela, jak slovne ublizit. A vztekame se doma skoro vsichni. Tata je cholerik (jenom rve, ten me snad nikdy ani neplacl), ja o neco mirnejsi a syn jde v nasich stopach. I ja vyletim casto. Je to hodne tom, ze venku a v praci se absolutne kontroluju, ale doma potrebuju uz upustit paru. A staci mala rozbuska. A je mi hned lip.
A v tom, co pises, mi uplne nejdesivejsi prijde ta psychicka nastavba. To je daleko zakernejsi forma "trestu". A uplne z toho cisi, jak s tebou chteli manipulovat.
notna ja jsem rocnik 91 a bita jsem byla dost, i paskem a vareckou. Ale tata je cholerik a nervak a vybijel si na nas vztek. Mama nas sem placla, ale ne nijak moc ci casto. Tata nas hodne peroval, vymyslel nam povinnosti, ktere se musely plnit okamzite, kdyz zavelel, a pak to sel jeste kontrolovat a hledal chyby. Ja se svoji citlivou povahou jsem si z tehle vychovy odnesla pocit, ze jsem na obtiz a nikdo me nema rad. Za to, ze nas tata bije, jsem se dost stydela a s nikym o tom nemluvila. V ranne puberte pak fyzicke tresty prestaly a tata se nejak postupne v ramci moznosti uklidnil. Dodneska si pamatuju, ze kdyz mi bylo asi 15, tak mi podekoval za vyluxovani a ja mu odvetila: ' ale ja jsem vyluxovala!', myslela jsem, ze mi dekuje ironicky. Vubec me nenapadlo, ze by mi mohl doopravdy dekovat :D
Já si myslím, že spousta těchto nerváků a choleriků není taková povaha, ale mají to naučené z dětství - za prvé se tak k nim chovali jejich blízcí a autority, za druhé jim samotným tehdy nebylo umožněno ty negativní emoce adekvátně prožít, kolikrát ani zažít. Jo, vidím to taky sama na sobě.
dzizisketaJá ti nevim, já si myslím, že jsou prostě vztekli, ale neuvědomují si, že je to neduh a mají se kontrolovat. Jako když jsi mírne povahy, tak přece nevylitnes jen tak ne? Jakože rves, protože myslíš, že se má řvát?
Když tak to tu čtu, tak už jsem asi tu respektujici výchovu prodělala . My jsme teď povinnosti měly fakt málo. Nikdy jsem neměla zaracha, zakazanou tv, jít ven jsem mohla, kdy chtěla, s podmínkou, že do určité hodiny budu doma. Když jsem donesla horší známku ze školy, tak se vysvetlivalo, že na tom vůbec nezáleži. Výsledek? Rodiče mám rada,vycházíme dobře, přesto bych jim mohla vytknout nejake věcí. Ja bych třeba zpětně brala více povinnosti. Přijde mi, že si oni dva život tolik neužili, že většinu věcí dělali pro nás se sestrou. Ze jsme mely mit vic povinností. Asi z každé výchovy zůstanou minišrámy na duši a pocit, že něco mělo být jinak.
A to bití mi přijde strašné. Máma doma bita nebyla a nás jako děti netrestala, vrchol byl, když nakracela do pokoje s vareckou - to jsme vedely, ze je zle a zdobení ustalo. Mama mela twndenci se rozbrecez, proc se sestrou nemame rady a zlobime. Jeji slzy bych vymenila za par na zadek. mne dala jednou v pubertě facku, ale to jsem ji vytocila a chapu proc. Táta nás nikdy nebil a ani nekricel. Přitom jeho matka jeho s tetou dle rodinných historek mlátila fest. Děda je nebil. Ani ze školy si nepamatuji, že by někdo byl doma bit. Úplně mbe překvapuje, kolik devadesatkovych děti bylo fyzicky trestano.
Potrefenáhusa Možná ti naši senioři mentálně odcházeli nějak víc než ostatní, ale mám dojem, že i jiný senioři se tak projevují. Děda, ač řídil osobní a v práci i nákladní auto a moc dobře by měl vědět, že na místě to auto nezastaví, přecházel silnici stylem To musí ubrzdit, vždyť mě vidí! Najednou nejen pozbyl odhad, ale i se cítil střdobodem světa, že on přece musí být vidět, že jde. A i jiné projevy mi připadaly jako u malého dítěte, které si myslí, že ten svět se točí jen kolem něj. S mužem jsme je měli na starost vždycky jednou ročně, když máma odjela do lázní. Dceři tehdy byly 2, pak 3 roky. A některý situace byla schopná vyhodnodit racionálněji dcera než moji prarodiče. Třeba to přecházení ulice měla naučený líp. Tehdy jim bylo tuším nějak kolem 84. Babička teda měla už alzheimera, ale děda byl zdravý. A než si je máma vzala k sobě, už nějaké ty projevy duševního chátrání měli. Ale zvládali domáctnost a normálně se pohybovali po městě. A dovedu si představit, že nějaké ty exesy taky mohli způsobit.
Karja Friga Jos Zírám. Můj muž je ještě o pár let starší a u nich se taky netrestalo fyzicky. On dostal jednu facku. Ale takové to plácnutí batolete po ruce, přes ruku, to se asi dělalo běžně, ale to asi ani jeden nepamatujeme.
Reakce na Karja:
dzizisketaJá ti nevim, já si myslím, že jsou prostě vztekli, ale neuvědomují si, že je to neduh a mají se kontrolovat. Jako když jsi mírne povahy, tak přece nevylitnes jen tak ne? Jakože rves, protože myslíš, že se má řvát?
Řveš, protože jsi tak dlouho potlačovala emoce, kterými se přece okolí neobtěžuje, že to v tobě bouchne.
Já jsem třeba v zásadě mírný člověk, ale to naučené potlačování emocí na mě funguje právě takhle a pak začnu řvát a sice vím že je to neduh a mám se kontrolovat, ale už to má takovou sílu, že to neudržím.
