U nás jsme byli hodně přísně vedeni v tom, že se musíme dělit spravedlivě o vše na půl, ale zároveň nám bylo i stejně nakládáno. I ty tady zmiňované práce jsme museli dělat oba. Já umývala nádobí, brácha utíral. Já utírala prach, on luxoval. Na zahradu pomáhat jsme chodili taky oba. Za celou dobu si pamatuji jen jeden rozdíl. Když jsme začali chodit na diskotéky a zábavy, mohl bratr chodit i sám. Protože je kluk a nic mu nehrozí. Já jsme musela být vždycky s partou. Nestačila jedna, dvě kamarádky, protože by nám někdo něco mohl udělat. Ale na druhou stranu bratr zase cítil křivdu, protože stejně jako já dostával na Vánoce od babičky výbavu. Dostali jsme teda od ní i normální dárky, ale vždycky tam bylo i něco do výbavy :-)
A ač jsme s bratem tu výchovu měli fakt stejnou, ani jeden nemáme pocit, že by rodiče k jednomu z nás přistupovali nějak jinak, tak jsme hodně rozdílní. Od mala. když naši něco zakázli bratrovi, zavřel se do pokoje a tam mlčel a dělal si svoje. Nikdy je nepřemlouval, nediskutoval s nima. Já jsem byla bojovnice a vždycky měla pocit, že je musím ukecat. Pořád se přela a šla do hádek. Když jsme ale byli starší, bratr počkal, až naši usnou a udělal si svoje nebo odešel a vrátil se, než se vzbudili. To já držka se sice hádala do extrému, třískala dveřma apod., ale nikdy jsem zákaz neporušila.
EvaevaČetla jsem, a kupodivu se v tom shodovali ve více kníkách o výchově, že se pořadí dětí má ctít. Naši to teda tak dělali. Mám staršího bráchu a nemohla jsem to, co on. U nás bylo kapesné až jsme začali dojízdět do školy do vedlejší vesnice. Jak u bráchy, tak u mě. A třeba když odešel bratr na internát, tak dostal to kapesné mnohem větší. Mi to tehdy i teď přijde logické a spravedlivé. Já doma jsem v obchodě s mámou ukecala o nějako dobrotu, na kterou už bych kapesné neměla apod. Už by nikoho neukecal, potřeboval těch peněz víc.
