Afrika je super. A chytla mě, i když jsem to nečekala. Proto pojedu v létě do delty Okawanga spát pod stanem, i když se blbě vyspím ve stanu i v Čechách. Protože Okawango.
Pár poznámek k pozorování zvířat. Velkou pětku jsem během cesty po Zimbabwe viděla včetně levharta při pěším safari - jako když po kamenech přeběhne kočka.
Krokodýl dlouho vypadá jako kus klacku, ale viděli jsme ho lovit. Je to hroznej fofr a člověk se bojí, i když je ve výšce v autě.
Nosorožce jsme stopovali pěšky v NP Matopos. S rangerem vybaveným holí a puškou. Seděli jsme na bobku asi 20 metrů od spící samice. Kolem ní poskakovalo odrostlé mládě.
Hroši. Docela zkušení a sehraní čeští vodáci si domluví plavbu v kánoích po Zambezi. Nafasujou blbě ovladatelnou nafukovací loď a kajaková pádla. V řece je hodně hrochů. Měli jsme přistávat u břehu ve velkém proudu a kousek pod námi bylo velké stádečko. Průvodce, který měl jet poslední, nám ujel. Dost jsme se báli, že nás proud do těch hrochů strhne. Takhle zuřivě jsem fakt v životě nepádlovala.
Pro mě jsou ale největším zážitkem malá zvířata a ptáci - skály plné damanů, noháči, kteří vyskakují za tmy z trávy. Drobní ptáci v křoví. Plavba po jezeře při západu slunce, když se na stomech ukládají k spánku kormoráni.A potom, když ti zkušení účastníci safari, kteří projeli už několik zemí, zjihnou, když vidí antilopu, na kterou zatím nikdy nenarazili - antilopa vraná nebo skálolez třeba.
Konec afrického nostalgického okénka.
Ona totiž ta příroda je úchvatná všude. Dvakrát v životě jsem se dostala do severního Skotska. Útesy plné papuchalků a vítr a moře...
A včera jsem pozorovala z auta předjarní krajinu mezi Plzní a Karlovými Vary a už se těším, jak to zavoní a bude mi stačit se projít někde kolem Střely a koukat, jak kvetou první kytky.